Chlapi nepláčou

fyzBřezen 11, 2019Vidění 546

Válka v Jugoslávii patřila k mimořádně krvavým konfliktům konce dvacátého a počátku jednadvacátého století. Její přímý následkem byl rozpad Jugoslávie na několik samostatných států a mnohým účastníkům těchto zápolení zanechal nesmazatelné šrámy na duši. O tom pojednává i bosenská drama Chlapi nepláčou.

Děj filmu je situován do blíže nespecifikovaného hotelu umístěného někde v horách. Jejími hlavními hrdiny jsou slovinský psycholog Ivan (Sebastian Cavazza) a osm veteránů jugoslávské občanské války. Jde o muže různých národností, či vyznání a jejich účast na tomto opuštěném místě je vlastně jakýmsi sociálním experimentem a současně terapií, která jim má pomoci vyrovnat se hrůzami ne až tak dávné minulosti. Netrvá však dlouho a mezi jednotlivými dobrovolníky se postupně začnou objevovat názorové rozkoly a konflikty ..

Režisér Alen Drljević až dosud neměl výrazněji zkušenosti s klasickou hranou tvorbou a praxe v tomto směru nabíral na pozici asistenta režie. Sám se profiloval spíše jako dokumentarista a svůj debutový Karneval z roku 2006 věnoval tématice nezákonného vyhoštění bosenských uprchlíků z Černé Hory. To že ho jako tvůrce zjevně zajímá dopad konfliktů vedených na území dnes již bývalé Jugoslávie na běžných lidí, potvrzuje i snímek Chlapi nepláčou – která přitom měla být původně stejně dokumentem. Drljević se jako bývalý voják v minulosti přímo zúčastnil podobného setkání veteránů, což mu i vnuklo ideu na film. Ten se však nakonec, navzdory původním plánům, rozhodl realizovat jako tradiční hranou záležitost.

Drljević, který se kromě režie podílel i na scénáři, se sice nevybral tou lehčí cestou, ale pochválit jej lze minimálně za to, že na hrůzy a nesmyslnost války se mu daří upozorňovat stejně efektivně, jako snímkem situovaným přímo do centra dění. A to i za využití minimálního množství prostředků – stačí mu k tomu pár zdánlivě tvrdých chlapů, jedno bohem zapomenuté, a poměrně depresivní působící, místo a má vytvořeny ideální podmínky pro herecký koncert. A ten se skutečně i koná, protože režisér měl při výběru jednotlivých typů šťastnou ruku. Tím navíc z pohledu našeho diváka na potřebné přirozenosti přidává i fakt, že ačkoliv jde o elitních herců daných regionů o vyloženě známé tváře rozhodně nejde. 

Je každopádně zajímavé sledovat, jak si postavy v emočně vypjatých, až dokumentární laděných, scénách vylévají své srdce před psychologem. Jen těžko se přít o jejich autenticitě, protože některé válečné historky vycházejí z osobních zkušeností zúčastněných. Zajímavé je i to, že že režisér film pojímá jako jistou formu alegorie, kde každá jedna postava svým způsobem představuje zástupce konkrétní národnosti. Celková uvěřitelnost je však už problematičtější a to hlavně proto, jak prudce dokáží někteří jednotliví protagonisté reagovat na některé podněty. Ačkoli tím Drljević jednoznačně poukazuje na to, že některé rány nezahojí ani čas, současně tím vyvstávají otazníky typu, jak mohli podobně psychicky labilní aktéři více než dvacet let normálně fungovat v běžných sociálních interakcích. Možná ani nemohli, jenže scénář se podobnými myšlenkami vůbec nezabývá. Místo toho se soustředí výhradně na přítomnost a potlačovány traumatu. Mě by to však rozhodně zajímalo … a to i více, jak to na co se zaměřuje v první řadě. I přes více nesporným kladem je totiž výsledek z mého pohledu možná až příliš modelový a jednotvárný.

Chlapi nepláčou je názornou ukázkou toho, že i na sešlý, i když stále aktuální, téma se dá vždy nahlížet tak, aby nepůsobila jako recyklát stokrát viděného. A i když Drljevićov příspěvek nevnáší do problematiky nic skutečně nového, jestli opravdu zásadní, jsem skálopevně přesvědčen, že z pohledu mnoha diváků ani nebude představovat žádný problém. Podstatné je, že ví co chce říct a umí si vynutit adekvátní diváckou pozornost. Podobné filmy jsou jistě nutné a že jde přece jen více o triumf silné látky jako opravdu silného zpracování, lze tím pádem snadněji prominout. Určité kvality v sobě ukrývá tak či tak.

Categories